Mirečkova první mrkvička od Hami. Nejdřvív se trošku zašklebil, ale potom zblajznul skoro půlku skleničky. Zavádění příkrmů u nás nebyl žádný problém. Díky Hami ;-)

     Už je mi skoro pět měsíců. Je prosinec a napadl první pořádný sníh. Tatínek se nevyhrabal s autem z garáže a volal do práce, že nedorazí. "Aspoň budu u toho," říká a usmívá se.

     Maminka se tváří významně. To by mě zajímalo, co zase kují za pikle.

     Dopoledne probíhá úplně normálně, ale místo poledního mlíčka mě maminka posadí do křesílka a otevře skleničku s podivným oranžovým čímsi. Nabere to plastovou lžičkou a začne mi tím šermovat před obličejem. Usmívá se, ale já dobře poznám, že je nervózní. Tatínek skáče okolo s foťákem a mně začíná svítat. Přichází moje První lžička.

     "Ták, Mirečku, protože už jsi velký kluk, můžeš už papat jídlo jako my s tatínkem," řekne maminka. "Dneska dostaneš mrkvičku od Hami. Ta ti bude chutnat, je šťavnatá a slaďoučká. Ham, otevři pusinku."

     Rodiče o prvních příkrmech mluvili už tisíckrát. Myslí si, že jim nerozumím, ale já už několik týdnů tušil, co na mě chystají. Maminka četla spoustu diskuzí a článků, kde se dozvěděla, že dítě může první opravdové jídlo odmítnout i patnáckrát a že je potřeba ho s úsměvem povzbuzovat a obrnit se trpělivostí. Moje maminka moc trpělivá není, a tak se rozhodnu, že ji nebudu trápit a aspoň to ochutnám. Zatím jsem jenom sál, ale se lžičkou si určitě poradím. Jsem přece už velký kluk.

     Podivné oranžové cosi se dotkne mého jazyka a já se zašklebím. Mlíčko je mlíčko, ale dám tomu ještě šanci. Nakonec zbaštím tři plné lžičky a všichni jsme spokojení.

     Mamince se viditelně uleví. Vypráví pak všem kamarádkám, že vybrala Hami kvůli záruce kvality a příručkám, které empaticky radí maminkám, jak na to. Vůbec netuším, co to znamená. Mně to prostě jen chutná.