Raději si stokrát sednout, než jednou blbě upadnout.

Už jsem měla pěkné bříško a lidi mě začali opravdu ochotně pouštět si sednout. Měla jsem ale ještě spousty energie, a tak jsem s díky často odmítla s tím, že jedu jen kousek. Jedna paní mi ale dala pěknou lekci, po které jsem už sedadlo neodmítla. „Jen si sedněte. Ono to prudce zastaví, vy spadnete a budete toho do konce života litovat!“. A měla pravdu.

Jakou máte vy zkušenost s ochotou okolí pustit vás sednout?