Určitě to na dálku vnímá!

Bála jsem se chvíle, kdy bude Mareček jinde než já. Byla pravda, že jsem se nemohla hýbat a byla jsem nesmírně unavená. Celá noc byla ale jak ve snu. Neustále jsem na Marečka strašně silně myslela, povídala si s ním, přála mu jako sudička do života pěkné věci.

Dokonce jsem mu zpívala. A myslím, že to nebylo jen v duchu. Když mě sestřička chodila kontrolovat, říkala, že se pořád usmívám. Pomohlo mi to být s ním i těch 10 hodin, co byl jinde.